Komisionální sex

Proč by měl i dospělej člověk vědět, co chce. Život nějak plyne, ubíhá, překračuje nás a naše činy. Různý situace a náhody ovlivňujou to, koho potkáme a jak se rozhodneme, tak proč bychom tyhle věci měli dopředu vědět? Protože lidi potřebujou jistoty? Možná. Já se budu ale příjemněji vždycky cejtit v tom, že nevim, co mi život nabídne, a že mě možná vopíchá nebo zabije. Pak aspoň neuvíznu na běžnym večernim koukání na Netflix. Budu přehnaně a nedočkavě čekat život nebo smrt a nic mezi tim. Nejsem si úplně jistej, jestli je tahle předmluva k povídce, ale seru na to. Chtěl jsem vám to říct. Užijte si povídku.

---

Seděl jsem v lavici a zíral tupě do testu. Přede mnou na papíře se objevovaly vzorce, který jsem v životě neviděl. Hrál jsem si s propiskou a věděl, že za chvilku mi skončí čas. Koukl jsem k druhý lavici. Tam na mě koukal můj brácha. Byl stejně v prdeli jako já. Měli jsme právě 5 minut na to, abychom úspěšně dokončili test komisionálního přezkoušení. Bylo mi blbě. Devátá třída.

“Tak konec, kluci,” řekl náš učitel biologie, kterej tam byl jako jeden z bachařů.

“Už?” Hodina utekla a my byli definitivně v hajzlu. 

Do třídy vstoupil ředitel a královna učitelskýho podsvětí, která byla šťastná, že nás do týhle situace dostala. Naše chemikářka. 

“Tak se na to podíváme,” řekla a koutky jejích úst změnily tvar na posměšnej, ale dokonalej úsměv výherce nejvyšší loterie. Takovej ten skromnej, výherní úšklebek.

Chemikářka chvilku škrtala a opravovala, zatímco jsme s bráchou, kterej chodil o rok níž, ale s chemií na tom byl stejně, věděli, že je konec a že reparát nás nemine a tohle léto bude stát za velký zpocený hovno. 

“Tak se bohužel omlouvám, ale ani jeden z vás nesplnil příslušný počet bodů k tomu, abyste prošli.” Její úsměv nezmizel. 

“Vážně? Sakra! Kolik jsme měli bodů?” zeptal jsem se smutně. 

“Ty jsi měl, Tomáši, 23 a tvůj brácha 24, to znamená, že tobě chyběly dva body a tobě, Filipe, jeden.” 

“Kurva!” zaklel brácha a ani se nesnažil říct to potichu. 

“Co teda teď?” zeptal jsem se.

“Teď budete muset dělat na konci léta reparát,” řekl ředitel. 

“Počkejte, počkejte,” vmísila se do hovoru chemikářka, “četla jsem si školní řád tohoto gymnázia a v případě, pokud si student nebo jeho rodiče vyžádají komisionální přezkoušení po konci školního roku, kdy už je uzavřena známka, a následně i komisionální přezkoušení proběhne, tak automaticky ztrácí možnost na další přezkoušení v létě, což je v tomhle případě reparát.”

“Prosim?” Skoro jsem ztratil hlas.

“Počkejte, to je zvláštní. Je pravda, že komisky po konci roku jsme snad ještě nedělali, ale tohle se mi nezdá. Půjdu to ověřit,” řekl ředitel a hned odešel.

V místnosti padlo trapný ticho. 

“Kam se půjdem vožrat?” zeptal jsem se bráchy.

“Ty vole, to nevim. Asi tady na lavičky. Ale přijdu až večer, musim dneska ještě na trénink.” 

“Aha. Já už jsem dohodnutej s klukama. Hned jak tady dokončíme tuhle kravinu. Musíme zapít Jankovy čtrnáctiny. Měl je ve čtvrtek.” 

Do místnosti se vrátil ředitel.

“Je to tedy zvláštní, ale tady paní profesorka má pravdu. Skutečně už nemáte nárok na reparát,” řekl trochu zkroušeně. Bylo na něm vidět, že nás dva tady ani o rok dýl už nechce a tahle pomsta ze strany chemikářky mu vůbec nepřišla vhod. 

Mlčel jsem.

“To jako budu vopakovat ročník?” podíval jsem se na nasranýho bráchu. Byl rudej.

“Budete muset,” zvolala vítězoslavně chemikářka.

“Tak to si strčte do prdele, já vám na to seru!” zařval brácha a praštil do stolu, kterej se kvůli tomu, za zvuku nepřízně našeho osudu, posunul ještě blíž směrem k naší propasti. A brácha se vyřítil ke dveřím. Rozkopl je a ty se rozletěly do tichý chodby, praštily o zeď a vracely se zpátky, aby do nich mohl brácha ještě jednou z chodby praštit a zmizet jako vítr jarního, tvrdýho poryvu.

Nastalo opět ticho.

“Tak já asi půjdu, jestli pro mě ještě něco nemáte,” řekl jsem.

Nikdo mi neodpověděl. Byli šokovaný z toho, co teď viděli. 

“Mějte krásné prázdniny,” odpověděl potichu a přitrouble ředitel, když už jsem byl ve dveřích. Všichni tři tam seděli jak vopařený a nedokázali zpracovat, co se stalo. 

Cejtil jsem se pěkně na hovno. Ve škole nás měli za nejhorší spodinu, částečně protože jsme byli fakt velký kreténi a částečně protože nám nerozuměli. 

Ta polodětská a polodospělá zlost námi dvěma prosakovala. V každým trochu jinak. A my jsme se snažili těm pocitům porozumět. Jenže bez pochopení kohokoliv jinýho. A tak jsme se jenom utvrdili v našem světě, kterej byl násilnej, emočně nestabilní, neautoritativní a lehce pokřivenej. Obklopovali jsme se lidma, který měli strach sami ze sebe a na ostatní kašlali.

Starším studentům tohohle víceletýho gymplu jsme možná občas byli pro smích, ale to jen do chvíle, než si na nás křivě otevřeli hubu a my jsme na ně v deseti lidech naběhli a rozkopali jim ksichty. Nikdo nic nežaloval. To se nenosilo. Všechno mělo svůj důvod. Když nás někdo nesral, nesrali jsme ani my jeho. Nejslabší případi nám platili za to, abychom je nemlátili, aniž bychom se o to prosili nebo aniž bychom jim cokoliv dělali. Prostě jsme si to vzali a šli. A já jsem cejtil, že nejsem takovej zmrd, jako se ze mě stává. Něco na tom kolektivu ale bylo, co nás dokázalo dostat jako trychtýř podlý podivnosti do těch nejhorších možnejch sraček.

---

Vyšel jsem ven na ulici před školu. Okrasný třešně sakury lemovaly před školou ulici a jejich větve se tyčily do prázdna jako gumový čůráci naší neschopnosti. 

Před autobusovou zastávkou na mě čekali kámoši. Vůbec nebyli udivení z toho, že Othello umřel. Že jsme to posrali. Čekali to.

Došel jsem k nim. “Neudělali jsme to.” Větve třešní okolo se mi smály.

“Ser na to a pojď chlastat,” neptali se.

Chlast už měli nakoupenej, takže jsme jen zašli mezi baráky kousek od školy a v klidu otevřeli první flašku. Klasicky nejlevnější vodku s nejlevnějším džusem. 

Bylo ještě světlo, a tak jsme se snažili co nejdřív vožrat. Na kecání nebyl čas. 

---

Padla tma a já už začal bejt vožralej. Kluci jako vždycky zapálili koš s odpadkama a bavili se tim, že po sobě házeli rozpálený uhlíky. Koukal jsem do bran pekelnejch, který se mi zjevovaly v ohni. Kdybych řekl, že jsem v tý zádumčivý chvíli měl v ohni vidění, tak bych asi kecal. Potřeboval jsem totiž na to jenom půlku vodky a strašnou touhu, abych si představil, jak tam vedle svíjejícího se nedělního Blesku leží a kroutí se jak jehličí i moje učitelka chemie. Na chvíli jsem byl možná šťastnej. 

Pak jsem ten Danteho výjev ztratil. Vzal jsem si vodku a odešel od ohně do tmy. Z dálky jsem slyšel kámoše, jak křičej “Kurva koukej, to bude hořet.” nebo “Kde je ten debil s tou vodkou?” a pak zase “Čum na to. Podrž to. To bude hořet. Ty vole to fakt hoří.” a pak “Kde je ten vymrdanec s tou vodkou? Já ho upálim jak Husa.” Koukal jsem na ně z dálky a vypadali jako stíny neandrtálců v jeskyni, kde právě objevili oheň. Skákali tam kolem něj a řvali kmenovej rap. 

Když jsem se vrátil, schytal jsem dost nadávek a jedno postrčení. 

“Dneska si to zasloužim, jo?” namítal jsem. 

“Drž hubu, vole,” argumentovali oni. 

“Máme ještě co pít?” 

“Nemáme, debile.” 

“Tak co teď?”

“Jdeme za Luckou.” 

“Pro chlast?” Byl jsem zvědavej. 

A šli jsme. V tu chvíli jsme byli už jenom tři. Portos, Aramis a Dartaňan.

---

Že by nás Lucka viděla ráda, se mi nezdálo. V ruce držela borovičku a vodku. Příliš dlouho jsem vybíral co pít, a tak jsem zvolil oboje najednou. Rodiče měla Lucka doma, tak nás vzala do sklepa a prosila, ať neděláme kravál, tak jsme si pustili Vltavu od Smetany se slovy, že kultivovanou hudbou nepohrdne žádnej soused. 

Sklep měl takové předsálí, chodbičku, foyer chcete-li, za nimiž se skrývaly další dveře už přímo do sklepa. Opřel jsem se o zeď, svět se mi motal. 

“Počkej tady a hlídej, kdyby někdo šel.” 

Ani jsem se nestihl zeptat proč. Chlast mi nechali, takže jsem tomu nerozuměl. Nicméně mi to bylo fuk. Měl jsem žízeň, která nešla ukojit. 

“Na zdraví Vám, Vám i Vám,” blahopřál jsem si a přihnul si z jedný láhve a hned zase z tý druhý. 

Čas jsem nevnímal, poslouchal jsem písničky a zpíval si. 

Najednou kolem mě prošel člověk. Já zavrávoral, jak jsem se lekl a pozdravil jsem ho. Pak jsem si hned uvědomil, že vlastně kurva před něčím hlídám. Užuž měl jednu nohu ve sklepě, když jsem ho zastavil a řekl jsem mu, že tam teď nemůže, že tam došlo pravděpodobně k nějakýmu uniku plynu a já tady hlídám, než přijede pohotovost. Nechápu, jak jsem si to v tu chvíli dokázal vycucat z pindíka a už vůbec nechápu, proč ten člověk odešel, nicméně v půl sekundě, když pustil dveře a než se zaklaply, jsem uviděl, jak se tam na podlaze ve sklepě, jak v zahradě pozemskejch rozkoší, svíjej tři nahý postavy.

Pořádně jsem se napil borovičky a brzdil to vodkou.

Chvilku jsem tam jen tak vzrušeně stál a snažil se to přebrat. Za chvilku už za mnou vyšli kluci. Lucka nikde. 

“Co je?” 

“Nic. Už sme ji voprcali.” 

“Ňáký rychlý, ne?” zavtipkoval jsem, abych skryl abnormální bušení srdce. 

“Drž hubu, vole. Bys nevydržel ani pět minut,” oponovali. 

“Chceš to vidět, ty zmrde? Chceš to vidět, ty zmrde?” argumentoval jsem.

“No tak dělej! Vole a ne že budeš jenom předstírat. Se jí pak zeptáme, čůráku” lehounce podněcovali, ale já naštěstí nejsem člověk, kterej by se nechal hecovánim unést.

“No tak se dívej, debile.” A vpadnul jsem do sklepa.

---

“Co tady děláš?” zeptala se mě Lucka. 

“Šel jsem zrovna kolem do pekárny pro Šumavu,” vtipkoval jsem zase a cejtil jsem, že se celej lehce třesu nervozitou.

“Ty bys chtěl taky, že jo?” 

“Možná, nevim. Kluci mě sem nějak šoupli.” 

“No jasně. To nic. Buď v klidu.”

“Já si nejsem jistej, hodně jsem pil a…”

“A? A? Nechceš snad, abych dělala tohle?” Začala mě přes kalhoty osahávat.

Než jsem stačil už cokoliv říct, rozepla mi kalhoty a vyndala ho. Stál mi jak babylonská věž a tepalo mi v něm na tísíc kovotepců. Přisála se na něj jak pijavice a kouřila. Měl jsem pocit, že to nevydržim ani minutu a udělám se jí hluboko do krku. 

“Lehni si!” přikázala mi a já podvoleně poslechl. 

“Zašukáme si, když už tě tu takhle konečně mám.” 

“Konečně?” 

“No jasně. Už dlouho na tebe mám chuť, ty atlete.” 

“Počkej, ale já nechci…”

“Ty nechceš šukat?” 

“Ne, to chci, ale už tě šukali kluci.” Přibrzdil jsem její nadržený rozpálený tělo. 

“No a co je za problém?” 

“No nemám kondom ani a ty určitě nebereš ani prášky.” 

“Neberu no.” 

Teď teprve jsem si všiml poměrně velký loužičky spermatu na podlaze kousek od mojí hlavy. 

“Tak mě vošukáš do zadku.” 

“Prosim?” vytřeštil jsem oči. 

“Uděláš mi to do zadku,” zopakovala mi to. 

Plivla si na ruku a lehce mi ho tim pohonila. Pak si plivla znovu a začala si strkat nejdřív jeden a pak druhej prst do zadku. Otočila se, já pořád ležel, nohy jsem měl přišouplý k sobě a jak maják na ostrově Faru mizel můj penis pomalu v ní. Když zmizel celej, byl jsem v extázi. Ona ho ale ještě jednou vyndala a pořádně ho poplivala a pak znovu maják, Faru a extáze. 

Její nádherná helénistická postava se nade mnou svíjela, otáčela, kroutila a přirážela v nejhlubšim podsvětí Dantova pekla. Rozkošně se nadzvedávala, přislibovala a bušila na obnažený nitro mojí sexuality. 

Posadil jsem se, zatímco ona pokračovala a bylo vidět, že se jí to líbí. Byla drobná, a tak jsem se mohl v klidu opírat jednou rukou, zatímco do pravý jsem si plivnul a začal ji dráždit zepředu. Roztejkala se mi pod rukama a to mě rozpálilo. Lehounce jsem přirážel, zatímco ona skákala a já ji dráždil. Byla pořád hlasitější a každej příraz byl o něco rychlejší než ten předchozí. Tvrdě do mě přistávala a odrážela se a znova a znova. Pak z ničeho nic přestala, celá se zatnula. Já jsem rukou lehce přitlačil a zrychloval a zrychloval. Stoupala na Adamovu horu. Běžela na vrchol. Pak padla jak raněný voják a škubala sebou v přílivech letargie mýho každýho dalšího jemnýho dotyku. Motala se labyrintem světa a rájem orgasmu.

“Tak aspoň k něčemu mi to porno je,” zavtipkoval jsem a ona jen tak hlouběji vydechla a jak kdyby ji posedl ďábel, začala zase nadzvedávat prdelku a přirážet. 

Ležel jsem teď zase na zemi jak mrtvej spáč v údolí. Jak vojáček bez čapky s nachýlenou šíjí. Pod mráčkem, z kterého se proudy orgasmu lijí. A ona přirážela. 

Řekl sem jí, ať si klekne na čtyři a ona se natáhla jako kočka do tmy a vyšpulila na mě zadek. Začal jsem do ní bušit jak smyslů zbavenej. Přirážel jsem víc a víc. Oba jsme byli hlasitější a hlasitější.

“Neřvěte tolik kurva,” ozvalo se z chodby.

Najednou mi někdo volá. Táta. 

“Haló?”

“Kde jsi?” 

“U kámoše.”

“To je jedno. Dostal sem tě z průseru.”

“Jo?” Přitáhl jsem ji k sobě a zacpal sem jí držku.

“Dohodl jsem se s ředitelem”

“Drž hubu kurva” řekl jsem jí. 

“Prosim?” divil se táta.

“To bylo tady na kámoše tati”

“Aha. no máš to dohodnutý. pustěj tě pryč ty debile.”

“Kam?”

“No na jinou školu”

“Jak to?”

“Dohodl jsem, ne kurva asi. posloucháš mě?”

“Aha”

“Když si to tak posral a musí mi to říct brácha, tak jsem tam dojel.”

“Oká.”

“Oká? To je jedno. Prostě budeš moct přestoupit.”

“Super…”

“Super? ty si fakt debil…” Dál jsem neposlouchal, zahodil jsem telefon. Slyšel jsem, jak se ve tmě rozbil. Bylo mi to jedno. Teď sem měl jinou práci. Rozmrdat svůj neúspěch v cizim análu. 

Prorážel jsem do ní čím dál hloubš. Pištěla jak smyslů zbavená a ani jsem nevěděl, jestli blahem nebo bolestí. 

Magma se dostávalo na povrch. Já s tím už nemohl nic dělat. Vesuv byl těsně před výbuchem a pak přišel ohromnej třeskot. Půda se protrhla a láva začala soptit. Všechno bylo ztracený pod kouřovou clonou mojí ejakulace. Pompeje lehly spermatem.

---

Vyšel jsem na chodbu a ji tam nechal ve tmě. 

“Tak co, ty zkurvenej prcálisto?” 

“V pohodě.”

“Vydržel si to kurva dlouho.” 

“Já vám to řikal, čůráci.” 

“Ty už si někdy prcal, co?” ptal se Portos zvědavě.

“Právě jsem přišel o panictví,” odpovídal Dartaňan. 

“Si děláš prdel, ne? Tak to si prošel.”

“Jednou o tom napíšu povídku zmrdi. To slibuju. Ale až na to budu střízlivej.” 

---

KONEC hanbáři!