Po dlouhý době vydávám další povídku. Budou následovat další, teda pokud budu dostatečně nešťastnej. A teď něco k týhle povídce – není v ní žádnej skandální sex. To je všechno. Je jenom o pocitech a událostech. Lidi u ohně v Heřmanově Městci se tomu zasmáli. Nebo možná se smáli mně. Nevim. Užij si to a dej vědět, jaký byly tvoje pocity.
Vyjeli jsme do Poděbrad. Praha nás už štvala. Zdi se stahovaly. V posteli jsem nemohl spát. Musel jsem vypadnout.
Vyjeli jsme do Poděbrad na festival. Tři mušketýři noci.
Muzika, neznámý ksichty, chlast a kámoši vždycky trochu pomůžou.
Vyzvedl jsem kluky a jeli jsme. Klimatizace mi v autě nefunguje, takže jsme se cestou potili jak prasata. Radši jsem jel rovnou v plavkách. Kluci chlastali vychlazený pivečka, aby to nějak zvládli. Slíbil jsem jim hned po příjezdu koupačku, abychom to ze sebe rovnou smyli.
Dorazili jsme na koupák, zapadli do vody a dali si pivko.
Před bufetem stály dvě malý branky a měkkej fotbalák.
Okamžitě jsme na to vlítli a zahráli si několik slušnejch her. Povrch nebyl moc dobrej, takže když jsme dohráli, tak jsem měl úplně rozdrásaný chodidla, a tak jsme zapadli znovu do vody.
“No tak si nad náma vyhrál no,” řekl Vojta.
“Štěstí začátečníka,”odvětil jsem mu.
A jeli jsme na naše ubytko. Kdo by to byl řekl, že i v Poděbradech budeme ubytovaný v jurtě.
Kočovný pohani dorazili do místa výletu pohanskej slavností, aby si užili víno, zpěv a stejně ztracený ženy. Převlékli jsme se do košil a odcházeli z jurty, nicméně nešla zamknout, tak jsme ji nechali otevřenou a s flaškou v ruce vyrazili do centra.
“Kluci, dáme si čelenž jo?” řekl odhodlaně Jiří.
“Jakou?”
“Musíme si dneska do Jurty dotáhnout aspoň jednu holku.”
“Tak to už jí teď lituju,” odvětil jsem.
“Zvládli jsme i náročnější úkoly, ne?!” podotkl Vojta. Měl pravdu.
“Třeba tam na nás už bude čekat celej dívčí oddíl, když maj votevříno,” řekl Jiří.
“No jasně, dívčí kurz z Hadovky se přemisťuje do jurty v Poděbradech. Teď jsem to četl v jejich výroční zprávě, kterou umístili na svoje stránky,” doplnil jsem.
“To se nepočítá, to je jen bonus. Musíme jí dotáhnout z baru,” potvrdil pravidla Jiří.
“Dobře, jsem pro,” řekl Vojta.
“Může to bejt i násilim?” zeptal jsem se.
“Když nás ona dovede násilim do jurty?” zeptal se Jiří.
“No to myslim.”
“Tak to se počítá. Jinak ne.”
“Dohodnuto.” Čelenž byla právně stvrzená podáním si ruky.
Dorazili jsme na koncert jedný český kapely. Nakoupili jsme piva, co to jen šlo, chlastali a poslouchali muziku.
Koncert byl na parkovišti před hradem s jedním z nejhnusnějších nádvoří, jaký existujou. Jelikož povrch na tom parkovišti byl dost nerovnej, zbudovali na něm takový dřevěný podium pro lidi. Všichni na něm tancovali a užívali si večera. A my s nima. Kapela, co přišla po tý český byla neskutečná. Čtyřčlenná britská folklorová kapela, kde žena hrála na harmoniku, spolu s ní zpíval a hrál na housle její parťák, další hrál na elektrickou kytaru a poslední na bubny. Úžasná souhra a neskutečný taneční vibrace. Byli jsme omámený tou energií a vdechovali do sebe každej kytarovej rif.
“Ty vole, co to ty maníci dělaj?” zeptal jsem se kluků po chvilce.
“Myslíš ty kretény za náma?”
“Jojo, poslouchám je už nějakou dobu jak řvou a pěkně mě serou.”
“Mladý kreténi no. Nech to bejt, Tome.”
“Jo jasně, ale jsou to fakt kreténi, že jo?”
“Jo, to sou no.”
Po chvilce jsem slyšel hrozný rány, tak jsem se na ně otočil. Všichni skákali na tom dřevěnym podiu pro lidi.
“Ty vole, voni se to snad snažej rozbít.” Byl jsem na ně otočenej, vůbec o tom nevěděli.
“To nerozbijou.”
“Ale proč to vůbec chtěj ničit?” Skákali na tom dřevě vší silou a koukali pod sebe, jestli to nepraskne.
“Nech to, on jim někdo vynadá.”
Koukal jsem na ně asi dvě minuty. Nikdo nepřišel. Nikdo nic neřekl. Pěkně mě to sralo. Nesnášim, když někdo ničí něco, co je k užitku pro lidi.
“Nikdo nic nedělá,” řekl jsem klukům. Zbystřili.
“Sou jenom vožralý no.”
“To my jsme taky, ale chováme se tak?” Tipoval jsem těm klukům tak dvacet.
“Hele, ser na to, je to celá banda.”
“Neseru na to. Všichni na všechno furt serou. A nikdo nic nedělá.”
“A co chceš dělat?”
“Nevim, uvidíme.”
Zamířil jsem si největšího kreténa z nich a rozběhl se.
Klučina mě postřehl, až když jsem byl asi dva metry před nim. Neměl šanci. Napálil jsem to do něj vší silou a on odletěl na zem.
Ostatní se na mě sesypali.
“Co děláš, ty kreténe?”
“Co děláte vy, kurva? To vám přijde v pořádku to tady ničit?” Mladej se sesbíral ze země.
“Jdi do prdele, jo vole, chceš problémy?”
“Jestli je tady nějakej problém, tak sem s nim.”
“Ty seš tady problém, zmrde. Chceš dostat?”
“Pojďte to zkusit a rozbiju vám všem hubu.”
“Uklidni se, vole.”
“Ne, vy se uklidněte a táhněte z toho podia do hajzlu.” Přiblížil jsem se co možná nejvíc jednomu z nich, aby cejtil, že dneska klidně uvidim týct krev.
“Jo vole. Nebuď hnedka agresivní.”
“Tak táhněte.”
“No dobrý, vole, už jdeme kurva.”
Zdejchli se a já se vrátil za kámošema. Spadl ze mě strach a já vyexoval pivo.
“Ty vole, neskutečný, co?” řekl jsem klukům.
“Co jako?” zeptali se trochu vystrašený a nabuzený.
“No to jak hraje ta kapela, ne. To je fakt skvělý!” A už jsme se k tomu nevraceli.
Po koncertě jsme zapadli do baru hned vedle. Bar přímo v samotnym hradu. A jednu stage maj dokonce přímo na hradbách, kde člověk chlastá a kouká z palisád dolů na řeku.
Uvnitř jsme roztančili neuvěřitelný kreace. Jeden měl vždycky solo a pak to předal dalšímu. Svíjeli jsme se na zemi, tančili balet, jeli brakedance, simulovali elektrický šoky a robotí záchvaty. Všichni kolem koukali vyděšeně. My jsme byli nadšený.
Šel jsem na záchod a když jsem se vrátil, kluci už stáli u baru s dvouma holkama.
“Čau, já jsem Tomáš,” řekl jsem.
“Čau, já jsem Simča,” vrhla se ke mně dlouhonohá blondýna v nádhernejch letních šatech.
“A já jsem Iveta.” Otočil jsem se k druhý zrzavý menší holce, která stála nenápadně vedle ní. Její dlouhej upřenej pohled mi propíchl duši a lehce mi z něj ztvrdlo péro.
“Co tady děláte? Prej jste z Prahy, říkal tady kámoš,” zeptala se ta blonďatá.
“My jsme sem přijeli zkoumat archeologická naleziště umístěná kolem Poděbrad u vesnic Pátek, Křečkov a Libic nad Cidlinou,” odpověděl jsem zdvořile.
“Jako fakt? Tak to je hustý!”
“Prosím tě, dělá si prdel. Přijeli sem určitě na festival,” smála se zrzka. Poznala sarkasmus.
“Ty si blbej. Takže festival, jo?”
“No jasně.”
“A na co máte lístky?”
“Zítra jdeme na Miroslava Donutila.”
“Ty si fakt blbej, nedělej si ze mě srandu,” hihňala se přitrouble bloncka.
“Nedělám si srandu, zítra tady vystupuje v zámecký zahradě.”
“To víš, že jo. A já mám zítra rande s Milošem Zemanem,”chichotala se dál přitrouble.
“Byli jsme s klukama v Kyrgyzstánu a jeden večer, když pršelo, jsme leželi ve stanu, chlastali a já říkám tady Jirkovi, ať pustí nějaký písničky. Jako poslední měl totiž ještě baterku na telefonu. A von mi řekl, že by rád, ale nemá ve Spotify žádnou hudbu staženou. Že tam má stažený jenom povídky od Donutila. Tak jsme to poslouchali celej večer a pak každej večer. No a když jsme viděli, že tady bude, tak jsme sem vyrazili.”
“Já si myslim, že teď nekecá. Donutil tady fakt zítra bude,” řekla jí zrzka. Všímavá holka.
“Jako fakt?”
“Jojo, fakt na něj jdeme.”
“Tak já se s tebou nebudu bavit. Já vůbec nepoznám, jestli si děláš srandu nebo to myslíš vážně,” urazila se jen na oko bloncka.
“Okej, neva. Když nepoznáš sarkasmus, tak se s tebou asi ani nemám o čem bavit,” řekl jsem a odešel na bar pro další rundu. Nejsem expert na ženy, ale myslim si, že v tu chvíli se urazila doopravdy.
Stál jsem chvilku na baru. Během čekání na piva pro mě a kámoše jsem si dal jednoho panáka. Koukal jsem na flašky za barmanem a jen tak vegetoval na prázdnejch myšlenkách v mý hlavě. Nikdy se na takovejchlech místech nekoukám okolo sebe. Čuměl bych jenom na ženský a to působí hrozně hladově a uboze. To s přehledem zvládaj všichni ostatní chlapi. Díky tomu jsem si ale nevšiml, že ke mně přišla zrzka.
“Nedělej si z ní takovou prdel. Přišli jsme k vám, protože se jí líbíš a chtěla se s tebou seznámit,” pověděla mi docela klidně a přitom jsem se zase koupal v jejích tmavejch zorničkách.
“Dobře. Budu se s ní bavit, jako kdyby byla chytrá.”
“To nemusíš. Jen omez sakrkasmus. Dobře?”
“Dobře.”
Vrátili jsme se zpátky za ostatníma a kecali jsme.
Blondýna nebyla tak strašně hloupá, ale moc rozumu nepobrala a nějak to šlo. Aspoň byla pěkná. Po nějaký době mi začala šahat na stehno a bylo vidět, že to fakt chce.
Vyhlásil jsem tancování a šli jsme na parket, kde jsme protancovali asi hodinu a vrátili se zase k baru na hradbách.
“Hele holky, už je celkem pozdě a šli bychom. Nechcete jít k nám na ubytování?” zeptal se kámoš.
“No nevíme. Možná jo. Kde bydlíte?” zeptala se bloncka. Zrzka jenom protočila penenky, bylo jí jasný, kam bloncka směřuje.
“Bydlíme v jurtě v parku,” ozval jsem se já.
Zasmáli se. Nevim proč.
“A jakym směrem ta jurta jako je?”
“Na východ,” odpověděl jsem relativně přesně.
“Dobře, tak jurtu chci rozhodně vidět.”
“Není problém,” rozhodl jsem a vyšli jsme.
Cesta nám trvala víc než měla, jak jsme byli nalitý. Bavil jsem se chvíli s blonckou, ale bylo to strašný, a chvíli se zrzkou, což docela šlo.
“Je mi celkem zima,” řekla zrzka.
Sundal jsem si košili a hodil ji přes její ramena. Bloncka to zpozorovala a hned se přihrnula.
“Ty se už svlíkáš, jo?”
“Byla jí zima.”
“Mně je taky celkem zima.” Bylo asi dvacet pět stupňů i teď v noci.
“Chceš moje kalhoty?” Začal jsem si rozepínat pásek. To ji celkem vyvedlo z míry a popoběhla zpátky za klukama. Už jsme byli naštěstí skoro v jurtě.
Naše čelenž dovést si holku, a v tomhle případě dokonce dvě, vyšla.
Jakmile jsme se dostali dovnitř, tak z nás spadla všechna tíha tohohle úkolu. Všem se nám chtělo spát. Kluci to zalomili v podstatě hned.
Chtěl jsem taky, ale nešlo to.
“Taky tady přespíte, ne?” zeptal jsem se holek.
“Tak si pojď lehnout ke mně,” řekla bloncka a už ležela na jedný matračce.
“Nemůžu, spim na zemi.”
“Tak já si lehnu taky na zem.” Nenechala se odradit.
“Tak já jdu radši na záchod.”
Vyšel jsem ven. Už svítalo. V dálce jsem zahlídl první pejskaře. Kolem se tyčily mohutný kaštany a pár topolů. Opřel jsem se o strom a chcal jsem. Podíval jsem se nahoru a na jedný větvy asi dva metry nade mnou seděla a koukala na mě veverka. Snad se nepřišla taky vychcat.
“Vydejcháváš se, co?” ozval se za mnou ženskej hlas. Zapl jsem si poklopec a otočil se.
“Co ti je?” zeptala se zrzka.
“Náročný léto jenom.”
“Někdo ti ho udělal náročný nebo ty sám?”
“Já sám jsem ho udělal někomu.”
“Rozchod?”
“Možná.”
“A proč si to ukončil?”
“Neskončil.”
“Takže ona s tebou?”
“Možná.”
“A proč?”
“Protože jsem idiot.”
“Nechceš se o tom bavit?”
“Spíš asi ne. Moc to nejde.”
“Chybí ti?”
“Možná.”
“Vždycky si říkám, že je to, jak kdyby ten člověk umřel. Cejtíš k němu furt to stejný, ale on tady najednou neni, neodepisuje a už ho třeba nikdy neuvidíš. Nemyslíš?”
“Možná.”
“Pojď si už lehnout. Je pozdě,” navrhla zrzka.
Nemohl jsem nesouhlasit. Přišli jsme zpátky do jurty. Bloncka vypadala, že už spí.
“Potřebuješ obejmout,” řekla uvnitř zrzka.
“Možná.”
Začal jsem si připravovat lóži na zemi. V tom se probrala bloncka. Asi nás slyšela.
“Pojď si radši zašukat,” navrhla galantně.
“Nechci.”
“Rozešla se s nim holka. Tak ho nech,” oponovala jí zrzka.
“Jo a ty ho budeš utěšovat, viď?” obořila se na ni bloncka.
“Potřebuje obejmout,” vyštěkla zrzka.
“A proč se s tebou ta kráva rozešla?” zeptala se bloncka.
“Jaká kráva?! Ty seš blbá kráva. Nešaháš jí ani po kotníky,” oponoval jsem elegantně já.
“Co mi nadáváš, ty kreténe debilní?”
“Tak obejme mě už někdo?” Ležel jsem na zemi s roztaženejma rukama.
“Se nedivim, že tě opustila, ty emoční kriple,” začala se zvedat z postele.
“Proč jí nadáváš? Ona to tak nemyslela.”
“Já nevim.”
“Jdeme!” zaječela bloncka a začala se hrnout ke dveřím.
“Počkej, vždyť už je ráno, Simčo. Tak se aspoň vyspíme, ne?”
“Abyste se tady mohli spolu vobímat, co, ty krávo?”
Bloncka se obula bleskově a vyšla ze dveří.
“Počkej na mě aspoň, sakra,” vyběhla za ní zrzka.
Vstal jsem, vzal si poslední nedopitou flašku a došel ke dvěřím a koukal, jak dvě princezny klopýtavě mizej v ranní rose. Veverka tam pořád seděla a sledovala to. Měl jsem pocit, že se mi ta kurva směje. Nahnul jsem flašku a dožunknul zbytek. Došel jsem ke stromu a začal do něj mlátit pěstí, protože se mi přece nebude smát nějaká uhihňaná veverka. Pak jsem se vrátil do jurty, obvázal jsem si rozbitou ruku ponožkou, abych si nezadělal krví spacák.
“Ale čelenž jsme zvládli kluci,” na odpověď se mi ozvalo silný chrápání.
KONEC
“Člověk je občas jako příroda, celá shoří jen proto, aby mohla vykvést úplně nová a krásnější.”
“Co když ale pořád hořím?”