Zahrada pozemských neřestí

Ač nás někdy lechtá ve slabinách při myšlenkách na něco nekalýho, zakázanýho, tak člověku, kterýmu se bude během čtení týhle povídky tam dole něco zvedat nebo vlhnout, tak ať neprodleně kontaktuje nejbližšího sexuologa nebo spisovatele. Užijte si čtení!


Rovnou jí vrazit nůž do boku. Ať vyteče všechna ta špinavá míza. Celkem jednoduchá a rychlá možnost. Uškrtit ji holýma rukama. To je celkem taky pohodlná volba. Dost způsobů jak ji zneškodnit, aby se v hlavě všechno utišilo. Aby ty bubeníci kmene Zulu přestali mrdat do mejch spánků.

Nakonec to vlastně řešim s příslušnou grácií. 

“Ty kurvo zasraná.” A praštim ji, co to jde. Přímo na solar. Ani nezaječí. 

“Já ti dám, ty couro.”

Ani nehlesne.

O něho se už starat nemusim. Toho jsem vyřídil hned, jak jsem je spolu našel. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Duše se propadla tělem, zamávala a utekla. Málem jsem mu na místě poblil vytasený péro. Pak jsem se ale sebral. Vyřídil jsem ho a odtáhl. Rychlá práce. 

Akorát do ní už tu bušim pěstma dobrejch dvacet minut a ona nic.

Když s ní končim, je celá polámaná, roztrhaná, stejně jako moje krvavý klouby.

Jak to, že pořád nespadla. Zkurvená bříza, možná jsem měl místo stromu mlátit do ní. Větve se mi smějou do ksichtu, že jsem srab, a ve větru skáčou okolo rozmlácený kůry a mí krve. Listí mi šeptá do tmy, že jsem biologicky rozložitelnej kokot. Nevznášim protiargument.

Vracim se zpátky do pokoje, kde leží ona. Nejsem si jistej, jestli spí, nebo to jenom hraje. Nejsem nasranej. Schytala to venku bříza. Jsem klidnej. Prázdnej jako sud Díogena ze Sinopé, když ho zajali piráti a odvezli na Krétu.

Ale nemůžu spát. Kdo by taky mohl. Ještě po tom, co viděl, jak se zákeřnej had v ráji omotává okolo stromu poznání dobrého a zlého. Eva utrhává jablko a nechává do sebe pumpovat Adama. Zezadu. Do análu. Nemilosrdně a bez lubrikantu, jak kdyby přibíjel krucifix na zeď. Zatímco já jsem vyhnanej z ráje místo nich. Potácim se tou prázdnotou a docházim k tomu, že ten odpor přetavim ke svýmu potěšení. Vytahuju si ho z kalhot a začínám si to dělat. Honim si ho nad obrazama Boscheho. Sedm smrtelnejch výstřiků, Zahrada pozemskejch šuků. Vidim ji, jak se její prdelka na něm nadzvedává, její páteř se v rozkoši prohýbá, smršťuje a pak natahuje. Hlasitě vzdychá a pak tvrdě dopadá, zatímco on se noří do Mariánskýho příkopu kundy mojí holky. Už to nemůžu vydržet. Vstávám a stříkám jí na ksicht. 

“Spi sladce,” popřál jsem na dobrou noc jako správnej gentleman.

Sere mě to. Vymrdala se mnou jako nikdo předtim a nemyslim si, že jsem si to zasloužil. Budu ho potkávat ve svejch vzpomínkách už pořád. Sere mě to neskutečně, až se nedokážu udržet a přes tu mrdku na jejím ksichtu ji musim mrdnout.

“Kurvo jedna!” Praštim ji tvrdě. Přes svůj hněv neslyšim nic.

“Nemáš co říct?”

Lehám si vedle ní. Nic neříká. Pláč je asi jen pro prostý holky. Ne ty hezký. Bůh nebyl fér, že dal tolik krásy na jedno místo. Cejtim se sám. Brečim. Poprvé za několik let brečim. Brečim nad jejím nosem, kterej jsem tak rád zahřejval. Nad dokonalym obejmutím, kdy jsme se fyzicky dokázali spojit v jednoho člověka a svět se zastavil. Nad našima dlouhejma upřenejma pohledama a hrou, kdo dřív uhne pohledem. Vždycky jsem nakonec prohrál. Nad jejím orgasmem, kdy se mi prohýbala do nepřirozenejch úhlů jako nedokáže žádná ženská, žádnej člověk. Poprvé brečim nad tim, že mě někdo takhle zradil. 

Jsem plnej zloby. Pamatuju si jednu nedávnou noc, kdy na mně seděla a já si nadzvedával její prdelku a zabodával se jí do srdce. Už chutnala hořce. Proklel jsem ji. Přišla z věčnosti mojí samoty a prohnala se všema polštářema na gauči i mnou. Sestupuju do peřejí, který se nedaj sjet. Žádnej převozník mě už nevede.

Nedokážu teď už racionálně myslet a mám chuť jí dát to, co ona dala mně – bolest. Napřahuju se a uděřuju ji do sladký nic netušící tváře. Znovu. A znovu a znovu. Pořád znovu až už nevim po kolikátý. Zatemnilo se mi. 

Byl jsem tenkrát nakupovat, když jsem ho potkal. Toho zmrda. V tu chvíli jsem ani za mák ještě netušil, že by to mohlo přerůst v něco takovýho. Stál tam jak vopařenej, ale přišel mi jako pohlednej sympoš. Dal jsem se s nim do řeči a než na to přišlo, ani jsem si nevšiml a už jsem ho měl v životě. Nejsem zrovna společenskej typ. Nemám moc kamarády a vždycky jsem se snažil si udržet aspoň ji. Dalo mi to zkurveně zabrat. Sice jsem ji nikam nebral, to by se nehodilo, ale dělal jsem jí večeře. Nikdy je nežrala. Koukali jsme spolu na filmy. Většinu jsme ale ani nedoukoukali a já se na ni vrhl. Poslední dobou už ale ani to neklapalo a tak jsme čím dál víc času začali trávit s ním. Zaryl se nám pod kůži jako klíště a sosal naši důvěru. Na konci byl už u nás v obýváku každej den a já si začal říkat, že něco je špatně. Pojal jsem podezření a jen si v klidu počkal na příležitost jak šelma ve vysoký trávě. A pak jsem je načapal.

Krása je v očích toho, kdo se dívá. Říkal Oscar Wilde. Nejsem si tim jistej, když vidim její rozbitou hlavu a cáry, co z ní tady visej. Její tělo je celý bezvládný a nenese náznak života. Jsem šťastnej. Konečně se mi dělá dobře, když vim, že ta kurva už nikomu neposlouží. Beru si znova ptáka do ruky a dělám si to nad ní. Nic mě nerozpaluje tak, jako pocit toho, že jsem udělal něco špatnýho. Že jsem něco zničil. Že jsem zkaženej člověk, kterej si běhá po světě a na všechno stříká svoje nejniternější výsměchy zla. Koho by ona mohla zajímat? Nikoho. Já ji vytáhl z krabice. Já se jí snažil vdechnout život. Já jsem se do ní udělal snad milionkrát. Já a moje samota jsme ji celou dobu bavili. Já mám na ni právo. Já jsem její pán. A tohle bude jeden z nejintenzivnějších výstřiků v mym životě. Potápim její rozbitou hlavu v mojí Terakotový armádě tisíců pohřbenejch vojáků.

Wilde taky říkal, že nic nestárne tak rychle jako štěstí. Možná měl ten zmrd pravdu. Ona za tu dobu, co jsme spolu, nezestárla ani o vteřinu. Ale štěstí jsem ztratil. Vůbec jsem toho zmrda neměl tenkrát v obchodě kupovat. Co se ale teď dá dělat, že jo. Člověku ze samoty začne jebat. Potřebuje víc jak feťák.

Stáli mě ale oba strašnejch prachů. Seru na to, nechci urážet ty mrtvý tváře svojí lítostí. Jsou to jenom silikonový hračky ze sexshopu. Zejtra půjdu a oba je vyhodim do popelnice. Nevim, co jsem si myslel. Že mě tyhle sexuální němý postavy zachráněj? Tím, že jsem příliš citlivej, jsem promarnil většinu života. Vymrdává mi už z toho. Ještě že je tenhle život jedinej.


BONUS

Tzv. Real Dolls nejsou již pro Asijský trh nic nového. U nás už dnes také najdeme na trhu tyto panny, jejichž ceny se pohybují okolo 50 tis. Kč. V Praze se před pár lety otevřel dokonce první Real Dolls nevěstinec.V Japonsku, ale i jinde po světě, vznikají dokonce komunity lidí, kteří s těmito silikonovými hračkami navazují milostný vztah. V této povídce jsem se v příběhu celkem brutálně vymezil proti tomu, že by silikonová hračka mohla nahradit skutečný lidský kontakt. Ve skutečnosti jsem se ale z článků o tomto tématu dočetl z různých rozhovorů s vlastníky Real Dolls, že někteří je nemají vůbec kvůli sexu, ale kvůli tomu, aby zahnali samotu. Tuhle výpověď jsem tady chtěl na konci příběhu uvést.



2 odpovědi na “Zahrada pozemských neřestí”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *