Animální Foot Fetish

Život není jednoduchej. Psí život je ale jinej. Tahle povídka mi dlouho ležela v šuplíku a je čas ji konečně vytáhnout ven. Užij si čtení a další animální pohled do mého análního života. Díky, že to čteš. HUF HUF! 

---

Jsem pes. Zasranej čokl, řekli by některý přehnaný milovníci koček, ale moc je neposlouchejte, protože ty jsou většinou šílený.

Většinu času chčiju, žeru, chlastám vodu, rvu se a mazlim. Jsem celej černej středně velkej stafordšírskej bulteriér. To jenom abyste si mě uměli představit. Je mi přes rok a mám péro, který jak zjišťuju, je na šukání všech pokrčenejch nohou. 

Moji páníčci jsou hrozný vošousti. Takový mladý paka jako já, ale davaj mi jídlo, což cenim. Nejradši bych zakousl nějaký zvíře a přinesl jim ho jako dárek. Ale je to složitý, nevim, jestli by se jim to líbilo, protože bych neměl ani jak ten dárek zabalit a to pak esteticky nepůsobí hezky. Neměli by ten krásnej a veselej, překvapenej výraz ve tváři, když by si ten dárek rozbalovali. 

Občas mě hlídaj i jiný lidi. Dvě takový ženský. To já poznám, protože dokážu vycejtit rozdíl mezi pindovinou a pinďouřinou. Asi jako každej pes. Nevim, jestli sem bisexuální pes nebo co, ale spíš ne, protože radši vošukávám ženský nožky. No a tyhle dvě pani mě občas hlídaj. Jedna ale častějc. Vždycky mě k ní kluci přivedou a já tam spim. Tahle pani je starší než kluci. To poznám. Nehraje si se mnou tak jako voni. A ta druhá musí bejt ještě starší, protože chodí pomalu. Asi jsou to nějaký mámy. Co si tak vybavuju svoji mámu, tak taky byla taková klidnější. Zřídkakdy mě přivedou ještě k takovýmu staršímu pánovi. Asi to bude ten, kterej vošukal jejich mámu, protože z něj cejtim taky takový jejich rodinný aroma. Navíc voní jako starší pinďour. To poznám. 

Střídaj se v tom, kdo mě zrovna hlídá, ale neni to pravidelný, takže vždycky jenom čumim, kdo to bude tentokrát a komu budu moct olízat ksicht i nohy. To mě vždycky hrozně baví. Rád totiž volizuju nejdřív hovna, co potkám venku, a pak jejich ruce, nohy a obličej. Je to takovej můj vlastní koktejl. Rád bych ještě volízal jejich hovna, jako takovou třešničku jak v čupítu (občas to pije kluků máma), ale vůbec nevim, kam ty hovna předemnou schovávaj. Třeba je to rodina nějakejch kouzelníků. Nevim. 

Moje nejčastější teritorium je byt u kluků, mejch páníčků. Tam to občas smrdí hůř než já, ale je bezva, že tam vždycky najdu na zemi nějakej bordel, kterej můžu sežrat. Poslední dobou mi hrozně zachutnal prach. Já vim, že si teď asi řikáte, že je to trochu divný i na psa, což říkali i vostatní psi venku, ale každej máme něco a já vim, že moji páníčci jednou říkali, že jeden jejich kamarád žral tuš. To jsem teda taky zkoušel, ale moc mi to teda nešmakovalo. Takže jsem v klidu.

Lidi si myslej, že psi lidem nerozuměj, ale to neni tak úplně pravda. Je to, jako kdybych se bavil s tou kurvou kočkou, nebo jak kluci říkaj, jak kdyby ses bavil s Polákama. Taky jim nerozumíš všechno, ale pochopíš, že tě buď maj rádi a chtěj se s tebou vožrat, anebo ti chtěj rozbít hubu a vobsadit Těšínsko.

Třeba tuhle na mě řvali: “Nech ty ponožky!” Tak jsem je nechal. Nejsem blbej. Rozkousal jsem je až pozdějc a pak jim vojel nohu jako vomluvu. 

Onehdy jsem byl jejich mámou přivedenej do baráku toho starýho pinďoura. Lítal jsem tam po baráku, kousal jsem do všeho, co na mě koukalo, byl jsem šťastnej. Jejich máma si se mnou hrála na zahradě a házela mi míček. Běhal jsem za nim, snažil se mu vyhnout, chytit, uhnout nečekaně, dloubat do něj čumákem a pak jsem ho zase vracel zpátky k jejím nohám. Jednou ho hodila daleko a já běžel a furt koukal, kam letí, vůbec jsem ho neviděl a pak jsem tvrdě narazil do zdi. Mám ale štěstí, bolest je pro mě jenom sranda věc. Kolikrát se praštim a skoro se mi z toho až postaví. Je to prča, protože ke mně vždycky přiběhnou, hladěj mě za to a škrábou. Občas to udělám naschvál. Je to docela dobrej deal. Občas za to dostanu i nějaký maso. Když u toho ještě vykřiknu, tak dostanu klidně i kosti. Vždycky řvu něco jako “Koukejte! To byl tríček, co?” a oni jsou hned u mě a už dostávám odměnu, jak jsem hustej cirkusák, takže jsem to zařadil na můj pravidelnej psí program dne.

Jak jsem si tam hrál na tý zahradě po dlouhý době, tak najednou přijel ten starej pinďour, tak jsem mu ho hned běžel očuchat. Voněl tentokrát trochu jinak. 

Běhal jsem po zahradě jako divej. Vopravdovej rekordman na dvacet metrů sprintu po trávě v dorostenecký kategorii. Podle mě v tý rychlosti můžou vidět jenom černou šmouhu, nic víc. Jsem rychlej jako světlo. Něco jsem tam ale načuchal a zaplul do křoví. Ty vogo vůbec si nejsem jistej, co to bylo, ale cejtil jsem zřetelnou stopu nějakýho zvířete. Tyhle stopy…to je moje. Prodíral jsem se tim křovim a narazil jsem na místo, kde byla pachová stopa nejsilnější. Věřte mi, že já jsem lepší než nějakej detektiv z kriminálky Las Vegas nebo Miami, na kterou pořád kouká ten můj kluk. Opatrně jsem to místo prošetřil tak, že jsem do něj strčil celej svůj rypák a začal ho dovedně olizovat. Pak jsem důkladnou metodou mého pochcání určil místo nálezu. Kdyby tady zbylo i třeba hovno, tak bych ho poslal do laborky mojí pusy, ale žádnej předmět doličnej nebyl k nálezení. Tohle se musí ještě pořádně prošetřit pozdějc. Vyběhl jsem z křoví a panička nikde. 

Namířil jsem si to sprintem do dveří domu a vběhl dovnitř. Tam byli oba. K mýmu radostnýmu překvapení si taky hráli. Ona po něm házela věci a on se je snažil chytat anebo uhybat. To mě uplně dostalo a začal jsem si hrát taky a štěkat. Byla to legranda. Oba u toho taky asi řvali něco jako “heeej koukej, jak jsem to chytil.” Byla s nima fakt bžunda. Pak ale vedle mě dopadl nějakej kovovej vostrej předmět, co hodila ona a já si učurnul strachy, protože udělal hroznej zvuk, tak jsem vzal roha za sedačku, ale za chvilku už jsem se zase nebál. Moc se totiž nebojim. Hlavně ne koček. 

Za chvilku si přestali hrát a já byl trochu smutnej. Sedl jsem si a pozoroval je. Dělali divný zvuky a já, protože se snažim trochu pochytit ten jejich slang, tak nahejbám hlavou na strany, protože si myslim, že občas záleží na úhlu nahnutí hlavy. Tentokrát to nepomohlo.

Po chvilce on odešel a ani mě nepodrbal, což mě teda naštvalo, a na gauči jsem mu rozkousal ponožky, aby si nemyslel, že mě jako nebude nehladit. Jsem přece kurva pes, ne? 

Vrátil jsem se zpátky do kuchyně a ona tam seděla na zemi a přehrabovala se v nějaký krabici. Asi nějaký mňamky pro mě, usoudil jsem, ale když jsem do jedný kousnul, tak to bylo plastový jako moje misky. Zrada. Žeru sice i prach, ale plast je jenom pro kočky. 

Vybalovala nějaký balení prášků a některý z nich si strkala do pusy a zapíjela vodou a jiný si strkala do bundy. Jak vim, že šlo o prášky? Nemyslete si, že jsem mladej a blbej, jo? Bylo mi to hned jasný, protože takovejhle ksicht dělám vždycky, když mi dávaj spolikat prášky. Šklebim se jak škeble, což musí bejt fakt hrozný, protože ani nevim, co to škeble je a jak se šklebí, ale říkali to jednou moji kluci páníčci. Pak se zvedla, něco ještě vzala a odjela, za chvíli jsem přestal cejtit její pindovinu úplně.  

Nějakou dobu jsem byl v obýváku sám a hrál jsem si s vocasem. To je snad moje nejoblíbenejší hra. Ten mizernej vocas je ale tak hrozně mazanej, že vždycky, když už ho skoro mám, tak uhne. Nevim, jak to ten zpropadenej mizera dělá, ale já vám tady slibuju, že ho jednou doženu. 

Za chvíli přišel starej pinďour dolů. Nalil si něco průhlednýho jako voda do malý skleničky a vypil to na ex, stejně jako moji kluci, když se předháněj, kdo vypije rychlejc pivo. Podíval se na krabici, která stála na lince, kam já vidim jen tak tak. Uklidil ji a šel zase pryč. 

---

Mohla uběhnout tak hodina. Na chvíli jsem se vyspal. Nebylo tu co dělat. Byl jsem natáhlej na břiše s roztaženýma nožičkama, jak to my stafordi děláme. To je takovej náš tríček, kterej se naučili moji předci asi ještě v dobách, kdy bojovali proti bejkům. Za chvilku zazvonil telefon. Pinďour přiběhl a začal mluvit. Nerozuměl jsem skoro nic. Pak mě najednou popad zběsile, vzal obojek a nastrkal nás do auta. Nevěděl jsem, jestli mám bejt šťastnej, že se jedeme někam projít nebo jestli jedeme k tomu řezníkovi veterináři. Byl jsem zmatenej, tak jsem dělal, že čumim z vokna a ani trochu se nebojim. 

Zastavili jsme u baráku, kde to znám, a tak jsem byl zase nadšenej a kroutil vocasem sem a tam. Otevřel dveře a najednou uviděl moje kluky, moji páníčci tady byli taky. Začal jsem po nich nadšeně skákat a trochu jsem se tou radostí pochcal. Oni se mě ale moc nevšímali, tak jsem zaběhl ke křoví, vzrušeně jsem ho vočuchal a pak označkoval. O něčem se hrozně hlasitě hádali. Nerozuměl jsem. Čekal jsem, že vytáhnou ten stříbrnej svazek nablejskanejch serepetiček, kterym votevíraj dveře, ale jeden vytáhnul tu krabičku, který říkaj telefon. Po chvilce nám otevřela dveře nějaká fenka. Poznal jsem ji podle vůně její pindoviny a věděl jsem, že její vůni cejtim ze dvěří hned vedle mojí paničky. Vlítnul jsem dovnitř a začal vočuchávat nějaký dveře, ze kterejch jsem cejtil děti. Vonělo to hezky. Vošukal bych je. 

Vyběhli jsme až nahoru k paničky dveřím, který byly otevřený, takže jsem hned vešel dovnitř. Na konci jsme viděl stát starýho pinďoura. Jenom tam stál a koukal. Běžel jsem k němu a začal na něj skákat. Vůbec si mě nevšímal, což mě zase naštvalo, tak jsem chtěl najít nějaký jeho další ponožky. Otočil jsem se a uviděl jsem, jak tam opřená o linku na zemi sedí moje panička. Přiběhl jsem k ní, a to už mi i stálo péro, protože jsem ucejtil blitky a zajásal jsem. Konečně nějaká pochoutka. Neměl jsem u sebe sice příbor ani ubrousek, ale byl jsem moc hladovej na to, abych si hrál na psího Láďu Špačka, a tak jsem se do toho pustil. Chutnalo to ale hořce s nádechem divnýho ragú. Stejně jsem to žral nadšeně. Darovanýmu koni na zuby nekoukej, ne? Ale na hovna jo, ne? 

Najednou dovnitř vběhli kluci. Chvilku jen tak koukali na mě a na ni a pak mě najednou okřikli: “Fuj, nech toho, fuj, vypadni”, čemuž já rozumim moc dobře, i když nechápu proč jsou blitky jejich mámy fuj. Polekal jsem se a utekl. Koukal jsem na ně ale dál zpoza gauče, protože se nebojim. Oba se k ní sesunuli na zem a dotýkali se jí na krku. Netušim proč. Jeden vstal a začal něco ječet. Až teď jsem si všiml těch obalů, do kterejch jsem kousal předtím. Většina z nich byla prázdná a nějaký prášky se válely po zemi, a tak jsem je šel jen tak gurmánsky ochutnat. Bohužel mě ale zastavil starej pinďour, a tak jsem měl po další sváče. Zpropadeně. 

Všichni na sebe něco křičeli a jeden z kluků stál s tim telefonem u ucha a mluvil. Druhej mluvil na paničku, dotýkal se pořád jejího krku a ptal se jí pořád na to samý, takže jsem tomu po chvíli porozuměl. Říkal: “Mami, slyšíš mě? Mluv na mě. Mami, nespi! Teď nesmíš spát.” To se opakovalo a ona moc neodpovídala. Byla taková hadrová, jak ponožky, když si s nima hraju a různě je vyhazuju a cupuju. Byla to sranda, jak si hráli na ponožky. Chtěl jsem si taky hrát s ponožkama. 

Najednou ji přestal objímat a drbat na krku a začal koukat na všechny prázdný obaly od prášků. Druhej běhal kolem, křičel do telefonu a kňoural. Starej pinďour stál vedle mě, držel mě a čuměl divně jako já. Byla to fakt skotačivá hra.

Pak jeden na druhýho řval něco, z čeho jsem pochytil jenom divný slovíčko “tep”. A druhej na něj řval taky “tep”. I starej pinďa řval “tep”. Snažil jsem se to zaštěkat taky. 

Nastala chvíle, kdy ji jenom oba objímali a drbkali, což jsem trochu záviděl. Pak ale jeden z nich vyběhl ven a přišel s dvouma pánama a jak jsem je viděl, tak jsem se lekl, protože to byli určitě veterináři, myslel jsem si. Měli takový divný svítivý oblečení a já si nadával, že jsem se nechal zlákat do takovýhle léčky. Jenže ty veterináři se vůbec nezajímali o mě, ale o paničku. Chtěl jsem jim za to při odchodu projevit vděk šukáním.

Šli jsme s nima ven. Oni ji na něčem vezli a venku ji naložili do velkýho žlutýho auta. Po chvilce vykoukli, něco řekli a pak nastartovali a odjeli. Při odjezdu to jejich auto hrozně vtipně vylo a já si říkal, že tam ti veterináři mají v autě nějakýho retardovanýho a hrozně hlasitýho psa, tak jsem na ně aspoň na rozloučenou štěkal. 

Kluci a jejich táta tam zůstali stát a já vočuchával roh nějaký budovy. Pak jsme se vesele rozešli domů. Doma jsem si hrál s mym nejoblíbenějším míčkem a pak žral, pil vodu a počůral jsem se už jenom jednou ten den, když přišel jejich spolubydla, jak mu říkaj, ale já mu říkám Křivas, protože mál takovej krásně zahnutej nos, jako já mám divně posunutý koule. 

Paničku jsem asi dva týdny neviděl. Po nějaký době jsem ji ale zase začal navštěvovat. Nejdřív v jednom divnym domě v rozlehlym komplexu, kde jsme se dlouho procházeli, a já se zase bál, že jsme na veterině, protože měli všichni bílý pláště. Teď už dlouho neblije, a tak nemám nic zajímavýho ke sváče. Asi přestala jíst starý maso z vodpaďáku jako já to dělám. Je to pro mě lahůdka jak od Punčocháře. Každopádně u ní teď trávim zase víc času. Vždycky spolu sedíme na pohovce a ona mě drbe a dává mi dobrý mňamky. Já ji za odměnu olizuju obličej, občas ho má slanej. Ale to je jedno. Já mám rád sladký i slaný. Nejsem totiž žádnej rozmazlenej vořech, co se bojí koček, že jo?

---