Nasranej malej Barbar

Tahle staronová povídka byla napsaná v roce 2010 a od té doby ležela mezi ostatníma starejma textama. Chtěl jsem ji oživit a poslat ven v mezičase čekání na nový. Povídka “Nasranej malej Barbar” tu je jako díky za to, že jsou v životě okamžiky, nad kterýma nejde nic jinýho než kroutit hlavou a bejt povznešenej nad tim, že se nám něco tak krásně šílenýho děje.

---

Tahle krátká povídka je ze života adolescentního člověka. Jsem v ní já, namachrovanej malej zmrd, kterej je, na to že mu je teprve 14 let, celkem ve formě. Rozhodně si o sobě myslim hodně. Udávám směr party. Holky mě berou a já beru celkem dost je, zvlášť ty starší. 

Rodiče procházej rozvodem, kterej vnímám, snažim se to před sebou skrejvat, ale dost často se cejtim vyčerpanej. Namlouvám si, že když nejde o život, tak nejde o nic. Jde jenom o pocity a ty člověk dokáže zmást na dlouhou dobu. Někdy to řešim chlastem. Nejvíc ale zabírá se z toho vypsat, jako teď. Občas mi totiž přijde, že na to, kolik mi je, je všechno takový chmurný a křivý. Nejsem to ale jen já. Hodně mejch kámošů to má podobně. Nevim. Neni to generační problém?

Četl jsem, že Masaryk někdy řekl, že manželství je vrchol spojení mezi mužem a ženou, že není intimnější asociace a že v manželství začíná novej život. Irving Stone zase někde napsal, že manželství dává člověku pocit, že je všechno na světě krásný, i kdyby se všechno hroutilo.

Základní odlišnost povah mejch rodičů tkví pravděpodobně v tom, že on je vůl a ona je kráva. Nemaj sice několik žaludků, ale nemůžou se odloučit od stejný pastviny, a proto se budou radši dál rochnit v močce svýho kravince. Dantovská tragikomedie napsaná u žlabu.

A do toho je tady babička, matka mého otce. Stejně jako vůdčí Kosatka Dravá je i ona hlavou mateřské linie a můj otec je na ní extrémně upoutanej a hodnej. No a babička se toho nebojí využívat.

Ač uřež dneska není žádná mladice, tak jí život rozhodně nikdy nechyběl a ráznost, s jakou dělá každou činnost, je obdivuhodná. Od rozvodu s dědou, těsně než jsem se narodil, jsem u ní viděl pár pochybnejch existencí, který se před náma snažila skrejvat. Někdy i trapně utěrkou. Bylo ale jasný, že nikdy netrpěla na nedostek milenců.

---

Tahle povídka je o jednom konkrétnim dni, kdy se táta rozhodl, že babičku navštívíme. Máma z toho byla pochopitelně nasraná, ale z nějakýho důvodu, a ten důvod jsem byl pravděpodobně já a fakt, že mě s ní nechtěla nechávat už od narození, protože babička byla známá svou výstředností, na to kejvla. 

Seděli jsme teda u oběda v babiččinym obejváku.

Když jsme jedli polívku, koukal jsem na mámu. Párkrát  si usrkla a bylo vidět, že se brzo poblije. Nevim, jestli to dělala demonstrativně, aby babičku nasrala, nebo ji z toho bylo fakt blbě, každopádně jsem se jí ani moc nedivil, babička vařit neuměla. 

Občas jsme si z toho dělali prdel, že vaří z pytlíku i brambory s řízkem. 

Táta si ale pošmakoval. Podle mý teorie ztratil z jejího jídla chuťový pohárky už v dětství. Po jídle máma pochválila tchýni oběd a všichni jen tak nezávazně klábosili.

Téma se stočilo na sport a já začal vyprávět, jak jsem koukal na box a že bych ho někdy chtěl dělat. 

V ten moment proletělo babičce něco hlavou, zvedla se, došla ke dveřím do obýváku, který byly celou dobu zavřený, otevřela je a já najednou viděl divnou vytahanou starou postavu na gauči u telky. Rodiče koukali podobně vytřeštěně jako já.

“Kdo to je, babi?” říkám.

“Tomiku…to je čůrák, ” řekla jednoduše babička.

 V ten moment ke mně přiskočila matka a asi instinktivně mi zacpala uši. Ani jsem se nebránil, byl jsem překvapenej. 

Ruce nejsou zvukotěsná komora, takže jsem zřetelně rozuměl, jak si nadávaj. 

“Mohl bys jí něco do prdele říct?” vobořila se máma na tátu.

Táta vypadal, že přemýšlí jako Bedřich Hrozný nad Chetitským písmem, ale pravděpodobně se mu nedaří ho zatim rozluštit.

“No von je fakt čůrák, Milane. Už mu ani nestojí. A teď se nechce ani vystěhovat! Už tady na tom kanapi takhle sedí dva tejdny. Nemůžu ho dostat pryč. Myslela jsem, že tady mladej by se o to postaral, ” pokračovala babička. 

 Rodiče nevěřícně koukali a máma mě z toho šoku pustila. Došel jsem do obýváku k tý postavě. Přes nadávky si toho ani nevšimli.

Koukal jsem na něj. Byl to kurevsky seschlej, bílej a hnusnej starej hrozen, co vzdáleně připomínal žijícího člověka. Připadalo mi, že nemá duši. Nevypadal ani jako mrtvej, ani jako živej. I světlo, který se na něj skrz okno divoce vrhalo, ho totálně prostupovalo. Vejral jsem na něj jako paleontolog na film Cesta do pravěku.

Slyšel jsem, že rodiče se v kuchyni hádaj jako o život. Zase je to chytlo a všechno ostatní jako kdyby neznali. Babička se od nich opatrně vzdálila. 

“Nemůžu ho dostat z domu. Sedí tady takhle furt. Tak jsem si říkala, že mu jednu napálíš, vypneš ho a já ho pak vyhodim třeba voknem nebo dveřma. Co ty na to? Seš dost silnej na to, abys to zvládl?” 

A já byl dost silnej a tyhle řeči mě motivovaly, byl jsem nasranej malej barbar, co chtěl hodně rychle něco praštit. Hlavně by to bylo poprvý, co bych někomu takhle dal přes hubu.

“Nemůžu praštit tuhle nicku. Vždyť ho zabiju,” snažil jsem se namítat.

“Nemusíš se bát, on to podle mě ani neucejtí.”

Týpek tam seděl dál se svym prázdnym ksichtem a seschlejma koulema. Nic nenamítal.

“Neboj se, mám tady pro tebe boxerský rukavice,” řekla babička a už je vytahovala z nějaký zásuvky. 

Byla férová a hodila je i jemu. 

Ten si je s mrtvym výrazem nasadil, jako když děda leze do pantoflí. 

Byl jsem celkem nahecovanej, protože do mě z pravý strany hučela babička, rodiče řvali na druhý a přes hluk hádky si ani nevšimli, že vedle v pokoji se schyluje k zápasu století.

“Vstávej, ty smrade,” zařvala na něj babička a ten poslední žijící nemrtvý vstal.

Rozhodl jsem se nepromarnit šanci. Trochu jsem se pokrčil v kolenech a začal se lehce boxersky pohybovat, ten prázdnej sud byl ale moc daleko, a tak jsem se k němu musel přiblížit, jenže tělo bylo moc vystrašený. Trvalo mi to asi 5 minut, než jsem se k němu konečně dostal. Napřáhl jsem se vší silou a najednou jsem zaregistroval pohyb. 

Probudil jsem se v jeho křesle. Byl jsem bledej jako stěna. Jako on. Máma mě ovívala kapesníkem. Ten zmrd byl rychlejší, šoupl mi tam jednu zezdola na bradu a vypnul mě. Teď stál u okna a koukal do zahrady. 

Věřil jsem si, že tenhle vypelichanej kožich jednoduše vyklepu. On byl ale zkušenej a počkal si na moment. Ztělesněná metafora pro stáří vs. mládí, až to bylo debilní.

Světlo dopadalo skrz jeho kůži na mě a já sem se už ani nedivil, že tady tak dlouho seděl. To křeslo bylo dost pohodlný.