Sebevražednej sex

Posílám ti novou povídku, milý čtenáři. Jsou tam prej dvě nebo tři dobrý místa, tak je oceň a nad zbytkem si třeba vyhoň. A jestli ti to bude připadat romantický, tak já teda úchylnej nejsem. T. K.

---

“Chtěl bych se podívat na tvoji střechu. Musí tam bejt hrozně krásnej výhled.”

“Taky tam chci jít, ale asi spíš sama,” řekla.

“Tak to máš blbý, půjdeš tam se mnou.” 

“Proč jako?” 

“Protože jsem to řekl.” 

“Já tě ale nemusim poslouchat. Řekni mi jedinej rozumnej důvod.” 

“Ok. Znáš klauna očkatýho? To je ta ryba, která vypadá jako Nemo. Znáš, že jo? Tak tahle ryba žije v symbióze s extrémně jedovatou sasankou mořskou. Takže přesně proto bys tam se mnou měla jít,” odpověděl. 

“Ježiši, co to je za důvod? Tos nemohl vymyslet něco lepšího, ty Klaune?” odpověděla. 

Vyšli z bytu, ze kterýho hučela muzika. Lidi tančili a tiskli svý těla k jinejm tělům. Privátní pitvání prořízlejch latinskoamerickejch rytmů. Nastoupili do výtahu a stiskli tlačítko jedenáct. 

Výtah jel pomalu. Díval se na ni a přišlo mu, že je jak z mramoru. Pleť měla skoro zářivě bílou, a to i přes to, že přes den bylo dvacet a svítilo sluníčko. Vypadala jak panenka s velkýma modrýma očima, kterejm věřil.

Otočila se na něho. “Proč na mě tak čumíš?” 

Vyšli schody a ocitli se na střeše jedné z největších budov Nicosie, hlavního města Kypru. V dálce svítila turecká vlajka na okupovanym území a před ní z města trčela ostrá špička mešity. V centru Nicosie to žilo, ale zvuky z ulic starýho města k nim doléhaly jen jako tlumený šumění. Bylo teplo. 

“Kurva, to je krásnej výhled.” 

“To je. Zvláštní, že jsem tady ještě nikdy nebyla.” 

“Od teď tady asi budeš furt,” zasmál se. 

“Hm.” 

“Můžeš mi říct jednu věc. Poslední tejden se chováš jako fakt hrozná kráva. Je ti něco?” 

“Kráva, jo?” 

“Jo.” 

“Nic mi neni,” odpověděla. 

“Něco se stalo, to poznám.” 

“Blbě se to sešlo, jasný?” zavrčela trochu podrážděně. 

“Jako co?” 

“Nevim, jestli se o tom chci bavit.” 

“Nemusíš. Ani mě to tolik nezajímá upřímně. Chtěl jsem bejt jenom zdvořilej.” 

“Ty seš takovej debil.” 

“To jsem.” 

“Tobě bych to neřekla, ani kdybys mě o to prosil.”

“To je dobře.” 

Budovy připomínaly korálový útesy a ulice nashromažďovaly teplo a odnášely ho do chladnějších míst. Proudy lidí se pohybovaly podle větru a členění městskýho dna. A ona vystoupila na římsu.

“To je to tak vážný?” 

“Nevim. Rozešel se se mnou kluk.” 

“To se přece stává furt. Nasrat na vztahy.” 

“Asi jo.” 

“Mám takovej pocit, že to ale neni ten důvod, co?” 

“Neni.” 

“Co teda?” 

“Já myslela, že tě to nezajímá.” 

“Povídej.”

Na chvilku se odmlčela. “Umřela mi babička. Moje máma je nemocná, ale to už víš. Sice už delší dobu, ale teď ji je strašně.” 

“Kurva, to je mi líto.” 

“Hmmm. No a my jsme tady. Na ostrově, kde je furt sluníčko a teplo. Chlastáme, kouříme, fetujeme a šukáme.” 

“Vim, kam tim míříš, ale nemusíš se kvůli tomu cejtit špatně…”

“Ne? Jak to že ne? Některý lidi se snažej postarat o svoji rodinu. Viděl jsi třeba ty Filipínky, jak tady pracujou jako votroci? Nemaj nic a všechno co vydělaj, posílaj domů rodině. A co my? Děláme hovno, místo toho, abychom se aspoň třeba snažili něco dělat.” 

“Je to Erasmus. Tak to prostě bejvá. Vždyť sis to tady užívala.”

“Jo to jo. Bylo to skvělý. Takovej život, jako mám tady jsem nikdy neměla a už nikdy mít nebudu. Takhle to v Německu nechodí. Všichni sou tam hrozně zapšklí, kyselí a uzavřený. Nemám tam skoro nikoho. Žádnou partu jak tady.” 

“To nevadí. Nějak bude.” 

“Ty si to vůbec nepochopil. Nic nebude,” plakala. “Dělávala mi svačiny a já běhala po celý vesnici a když byl čas oběda, tak jsem zase přilítla, všechno snědla a letěla pryč. Svačinu mi pouštěla z vokna v pytlíčku po šnůrkách a tkaničkách. Večer jsme si vždycky povídali a dívali na televizi,” vzlykala. “A co teď? Babička je mrtvá. Chápeš to? Mrtvá!

“Hmmm.”

“A víš co je nejhorší?”

“Co?”

“Já si nepamatuju, jak jsem se s ní loučila, než jsem odjela pryč, nebo jestli vůbec jsem se s ní rozloučila. Snažim se vzpomenout si, ale nejde to.” 

“Určitě si vzpomeneš.” 

“Nejde to. Je to na hovno. Celej tejden o tom přemýšlim a došla jsem k závěru, že v nejlepším se má přestat. Tos mi sám řekl v kasínu,” mluvila jasně a čistě.

“Asi jo no. Máš pravdu.” 

Z pohledu na dno ulice ji vytrhla jeho lhostejná odpověď. Něco, co v tomhle momentně nečekala a možná ani nechtěla slyšet. Zarazilo ji to. 

“Ty se nebudeš pokoušet mi to třeba rozmlouvit?” zeptala se zvědavě.  

“Ne. Je to tvoje rozhodnutí.” 

“Já vim,” mluvila naprosto zaraženě a s překvapivým smutkem v hlase. “Ale vždyť sme dobrý kámoši. Spali sme spolu!” 

“Já vim. Mám tě rád, ale tohle je tvoje rozhodnutí. A máš pravdu. V nejlepším se má přestat.” 

Vzal si jedno cígo, zapálil si a koukal na ni. Ona tam stála na hrázi věčnosti a zmateně chvíli koukala dolů na ulici a chvíli na něj. Jeho kudrliny se mu vlnily v cynismu a jak mu nabíhala čelist, tak se snad dala zachytit drobná starost.

“Ty seš fakt vodpornej,” řekla.

“Jo.” 

“A to tady budeš jenom tak stát a pak vodejdeš?” 

“Jo. A pak o tom asi napíšu povídku.” 

“Seš kretén. Ty si nezasloužíš, abys byl poslední, s kým mluvim.” 

“Můžeš si to nechat pro někoho jinýho.” 

V pozadí města byly vidět siluety Kyrénských hřebenů. Hvězdy se středomořsky točili ke stoické hlavě Zénoma z Kitia a on vystoupil na římsu vedle ní. 

Trochu se lekla a zavrávorala. Od pádu z jedenáctýho patra je dělilo jenom pár centimetrů. Hloubka se otevírala jako chtivá kunda a za chvíli do ní měli vplout kosmonauti smrtelnýho vpochvení.

“Neblbni ty vole. Slez dolů,” obořila se na něj. 

“Ne. Jak to říkali v nějakym filmu…dneska je skvělej čas na umírání,” zasmál se. 

“Tohle neni žádnej nablblej romantickej film.” 

“Neni. Nedělej z toho takovou vědu.” 

“Ty vole, fakt slez dolů.” 

“Umírá jen ten, kdo žije. Mrtvej už nic neví.” 

“Neser mi a slez dolů. Okamžitě!” Vztekem celá rudla. 

“Ne. Skočíš ty a já taky.” 

Koukala na něj udiveně a naštvaně. Vlasy mu vlály do očí, ale ve chvílích, kdy je zahlédla, viděla strach. Snažil se zapálit si cígo, ale nešlo mu to. Snažil se tvářit v pohodě, ale nešlo mu to. Byl hodně překvapenej, že ještě nezačal brečet. Ona ho pozorovala a pak něco upoutalo její pozornost. Koukl se směrem, jakým se dívala a viděl zvětšující se tmavou a mokrou skvrnu na svejch kalhotech. Pochcal se. 

Seskočila z římsy a on se z ní sesunul na zem a začal hluboce lapat po dechu. Ruce se mu najednou roztřásly jako osika a oči měl zalitý. 

“Promiň. Snažil jsem se.” 

“Ty seš idiot. Neměls tam lízt. Každej se bojí smrti.” 

“Tak to teda ne! Já se nebojim smrti, jenom se zkurveně bojim vejšek.” 

“Pojď, musime tě převlíknout do něčeho suchýho.” 

Pomohla mu se zvednout a došli k výtahu. Nastoupili, dveře se zavřely a výtah uháněl korálovym útesem města a každej z nich měl jinou kresbu, rozměr, jinej odstín a pruhy na obou stranách se nahoře stýkaly a mísily.

---

Když vylezl ze sprchy, jeho oblečení se už točilo v pračce. Ona seděla na posteli s vínem v ruce a čekala na něj. Podala mu skleničku, aby si mohli přiťuknout. 

“Tak na to, že sme to pro tentokrát přežili,” přiťukli si. 

“Nedělej si z toho srandu. Neměla bys to takhle hrotit.” 

“Neměla. Měla. Budu. Nebudu,” kroutila hlavou do stran a pak skoro zároveň nahoru a dolů v symbolickym kříži. 

“Já si nedělám prdel.” 

“Neboj se. Dokud si tu ty, tak se mi nic nemůže stát,” naklonila se k němu a začala ho líbat. 

Odložili vína. Položila ho na postel a začala se svlíkat. Tvrdnul mu.

“Kurva. Nemám sebou kondom,” řekl naštvaně hleděje do peněženky.

“Sakra. Já tady taky žádnej nemám.” 

“Co budeme dělat?” 

“Já nevim,” jejich údy se o sebe nepatrně otíraly. Po chvilce se už jeho pták agresivně dobýval do jejího klína. Oba věděli, že nebude trvat dlouho a nápor nevydrží. Tuhle noc chtěla stejně jen patřit někam. 

“Kašleme na kondom.” 

“Jako že bez něj?” 

“Jo. Já to prostě nevydržim.” 

V tom momentě jí propíchl jako ocelovej šíp, kterej provrtal srdce temně hluboký Nscho-tschi a svázal jim život krví. Záda se jí vypnula a ona nahlas zasténala. On vytáhl rychle svůj penis znovu do hry světla a stínu. 

“Tohle bychom neměli,” řekla tlumeně a políbila ho. 

“Neměli no.” 

“Řekni mi, spals tady takhle s dalšíma? Bez kondomu?” 

“Ne. To jsem si šetřil, jenom kdybych potkal někoho, s kym bych se cejtil jistej.” 

“Mám ti to věřit?” 

“Budeš muset. Jeden z nás je ten klaun očkatej a druhej bude asi sasanka mořská, takže když si budeme věřit, můžeme žít v symbióze. Asi.” 

“Tak to je rozhodně to nejromantičtější, co mi člověk, kterej mě chce jenom voprcat, kdy řekl,” zasmála se. 

Tentokrát se do ní nořil pamalu a s šimravym pocitem rozlejvajícím se po celym těle. V jejích úzkých stezkách slabin bylo tropický podnebný pásmo, tedy nejlepší teplota k dovolené pro takový lživý čůráky, jako byl on. Pak už kolem něj jen vířila vodu a obohacovala ho kyslíkem. On ji na oplátku chránil před jinými predátory svými žahavými chapadly na hrázi věčnosti středomořský bezvýznamný píchačky. 

---